Choď na obsah Choď na menu
 


Sním, či bdím?

14. 1. 2009

Sním, či bdím?!


Lucko, budu chtít mít ty materiály připraveny zítra v devět ráno. Pokud si nebudete něčím jistá, ať se na to ještě ráno podívá Mili a přichystá mi je. Mějte se!“
Mladá recepční Lucia se podívala, co přesně se po ní požaduje a s povzdechem, si sama pro sebe potichoučku postěžovala: „Hm, to se celou noc nezastavím. Raději ani nepočítat kolik hodin, jsem za poslední týden naspala!“
Celou noc pracovala na zadaném úkolu. Byla unavená, ale spokojená se svou prací. Ještě ji zbývaly poslední dvě hodiny do konce, a tak jako vždy na noční směně, pustila se do odemykání, přípravy snídání a pracoviště pro střídající kolegyni.

Ztěžka dosedla na židli v šatně a v duchu se už viděla doma v posteli.
„Jen na chviličku zavřít si oči ať tolik nepálí a pak se vydám na cestu domů.“ sotva to polohlasem dořekla, ruka ji klesla a mysl se začala toulat. Ze říše snů byla vytržena tichým zaklepáním. Než se stačila vzpamatovat, dveře šatny se zlehka otevřely a v nich se objevila hlava jedno z číšníků. Byl to ten, v jehož přítomnosti se Lucy cítila nervózně od okamžiku jejich prvního setkání.

Obrázok

„Ahoj, neruším?“
„Ahoj. Ne. Vlastně je dobře, že ses tu zastavil, podařilo se mi tu trošičku usnout.“ oba se rozpačitě usmáli a Lucy svým tázavým pohledem dala jasně najevo, že očekává důvod Lukášovy návštěvy.
„Nebudu tě dlouho zdržovat, jen jsem… no, chtěl jsem… chtěsemtěněmpzvat.“ Lucy jen vytřeštila oči a snažila se zpětně rozebrat význam posledních slov. Buď za to mohla její únava, nebo snad špatný sluch?
„Promiň, ale já ti nějak nerozuměla poslední částí. Nemohl bys mi to prosím říct ještě jednou?“ Lukášovi se v tu chvíli rozpálila tvář téměř do ruda. Uvědomoval si, že poslední slova ze sebe doslova vyhrkal, ale netušil, že to bylo až tak nesrozumitelné. Chtěl to mít co nejrychleji za sebou.
„Chtěl jsem tě… pozvat… někam… dnes večer. Pokud bys proti tomu nic nenamítala. Ale jestli nechceš…“ dodal rychle, když viděl v dívčině tváři překvapení.
„Ne. Já s tebou ráda někam zajdu a dneska se to hodí, zítra mám volno.“ Lukášovi se na tváři rozprostřel nadšený výraz a během pár minut si domluvili schůzku. Únava jakoby z Lucy rázem spadla a domů jela s lehce přihlouplým výrazem na tváři.

Vztah se vyvíjel postupně a pomalu, ale ani jeden neměl důvod nic uspěchat. Jejich první i další schůzky probíhaly, jak nejlíp mohly. Lucy před sebou měla blížící se státnice, a tak neměla příliš času a mladý číšník často rušil domluvené schůzky a spěchal domů. Lucy si při svém vytížení nevšimla nebo snad nechtěla všimnout všech náznaků, které se přímo nabízely. Až se ji jednoho dne dostal do ruky rodný list. Jméno, které se na něm objevilo, jí doslova vyrazilo dech.

Lukáš má dceru? Proč… proč mi o tom neřekl?! Jedině, že má i… ne, to nemůže… to přeci nemůže být pravda!“ Lucy se rázem ztratila z obličeje veškerá barva a vůbec si nevšimla kolegyně, která ji přišla vystřídat. Až když ji chytla za ruku, ve které stále svírala dokument, jenž jí oznamoval černé na bílém nemilosrdnou pravdu, vrátila se zpět do reality a kolegyni Pavlu zaregistrovala.
„Stalo se ti něco? Nějaká špatná zpráva?“
„Cože? Ne, vše je v pořádku. Jen jsem se zamyslela. Takže já vlastně můžu jít, že? Měj se hezky!“ nepřítomně, stále svírající list v ruce odcházela do šatny a ani nezaregistrovala pozdrav kolegyně, které se na tváři usadil starostlivý výraz. Dosedla na tu samou židli, ve které před necelým měsícem usnula, a jeho nesmělé klepání ji probudilo. Teď si bývala přála, aby žádné pozvání ani ta ostatní nebyla. Jen v ní rozhořel plamen lásky, touhy a vášně. V duchu děkovala, že jejich vztah nikam dál nedošel, cítila by se pošpiněná, podvedená a sama by podvedla. Ve chvíli kdy si představila Lukáše s tou malou a její matkou, ji začaly po tváři stékat velké horké slzy.

Lukáš… Při vzpomínce jen na jeho jméno se hořce ušklíbla a s rozhodností, setřela kutálející se slzy. Nehodlala setrvat s mužem, který ji celou dobu podváděl a už vůbec, nechtěla malému dítěti odvést otce. Být tím, kdo rozbije rodinu.
Už za chvíli, kdy měli mít schůzku, byla odhodlána vše ukončit. Nervózně přecházela sem tam a čekala, kdy se otevřou dveře a on ji vyzvedne. Když ta chvíle nastala, rázem z ní vyprchala její rozvaha, se kterou řešila veškeré problémy. Rázně k němu přistoupila a jakoby v daný okamžik ztratila všechny nervy, vrazila mu facku a hodila po něm rodný list, jeho malé dcery. Lukáš se nestačil ani vzpamatovat a už byla pryč. Z hotelu vyběhla jako by ji za patami hořelo a neohlížela se doprava doleva.

Obrázok

Lukáš stál jako opařený, nechápal, co se stalo. Až ve chvíli kdy si prohlédl papír, co mu ještě před okamžikem ležel u nohou, vše pochopil. Vyběhnul za Lucy, ale ačkoliv ji hledal, byla pryč. Měla dva dny volno, celou tu dobu se ji snažil dovolat, neustával v tom, a tak ji nezbylo, než vypnout telefon a snažit se vzpamatovat, aby se s ním byla v práci schopná setkávat.

Slzy, v očích mě pálí,
bledou tvář zkrápějí,
pod hlavou podušku smáčí.
V prachu lží,
ten co ho miluji, srdce mé vláčí!

Souží mě smutek,
kdyby tak ode mne, alespoň na chvíli utek!
Na tváři, falešný úsměv tak bolí,
bojím se, co když zradí mě, skolí?!
Temné myšlenky honí se v mysli,
co když to nezvládnu? Bojím se vlastní zbabělosti!

Byls mojí nadějí,
co krásně opíjí.
Mým světlem na duši
árií pro uši!

Co bude s tou vyhaslou nadějí?
Prach je a v prach se obrátí!

Mé srdce, leželo na dlani!
Ty jsi ho rozerval,
krutě jej pošlapal,
světlo mi odebral!
Nezbylo, než jen to slzavé údolí!

Obrázok



Lucy tu noc pomalu ani oka nezamhouřila, pořád myslela na to, jak to bude vypadat v práci. Až se prvně setkají. Bylo třeba, aby se připravovala na státnice, ale v současnosti to bylo to poslední, co ji trápilo.

Seděla na recepci a vždy, když se otevřely dveře, rozbušilo se jí srdce, pak následovalo krátkodobé uklidnění. Uklidnění, že ještě nedošlo ke konfrontaci. Najednou zahlédla mužskou postavu bez vlasů a v tu chvíli znervózněla, téměř až zpanikařila.
Co teď bude? Jak se tvářit? Mám jej pozdravit či úplně ignorovat?

Ahoj Lucy, vypadáš nějak nevyspale. Jsi pařila, co?“
„Jak se máš, Ondro? Jen jsem se věnovala blížícím se státnicím.“ vůbec ji nevadilo, že na tom nebylo slovo pravda, rozhodně neměla v plánu se komukoliv svěřovat. Úplně stačilo, jak ji doma pořád nedali pokoj a otravovali otázkami. Chtěla ze svého kolegy nějakým způsobem zjistit, co tu dnes dělá, dnes tu měl být přeci Lukáš. Že by se jí vyhýbal? To ji popudilo, a tak se rozhodla bez obalu zeptat.
„Neměl tu být dneska Lukáš?“
„Jo, to měl, ale prosil mě, zda bychom si to neprohodili, prý má něco neodkladného, tak jsem to vzal. No nic, musím na plac. Zatím,“ zamával a už ho nebylo.
„Hm, neodkladného, už aby ten den skončil!“

Večer mladá recepční konečně vycházela z hotelu, měla zase tolik práce, že se ji na chvíli podařilo přestat myslet na muže, do něhož se bezhlavě zamilovala. Vše se rychlosti blesku vrátilo, jakmile zaslechla jeho hlas.

Luci, počkej na mě prosím!“ Lukáš se schovával kousek od vchodu a jakmile ji spatřil, vyšel ze svého úkrytu.
„Ty? S tebou už si nemám co říct, tak mi dej pokoj!“ podávanou kytku odhodila a otočila se k odchodu. Lukáš se však nehodlal, jen tak vzdát a mocně ji jednou rukou zezadu objal a druhou přikryl ústa. Takto ji odtáhnul do úkrytu, ze kterého ji vyhlížel, otočil a opřel o zeď. Stále s rukou na ústech, ji chtěl vše vysvětlit.
„Lucko, ty to nechápeš!“ slovo nechápeš ji v tu chvíli tak popudilo, že se ji podařilo setřást jeho ruku, aby mohla promluvit, i když stále uvězněná v jeho sevření.
„Tak nechápu? Co je na tom k nepochopení! Máš rodinu a začal sis se mnou! Tahal jsi za nos, absolutně všechny. Zapomněla jsem zmínit ještě něco?“
„Ano, zapomněla ses hlavně zeptat, jestli s její matkou vůbec žijeme!“
„Cože? Ty tu malou vychováváš sám?“ Lucy, se v tu chvíli zatvářila malounko provinile, zvědavě a zároveň napětí, které jí svíralo v poslední dny, z části opadlo. To pocítil i Lukáš a tak usoudil, že může povolit své sevření.
„Já se ti bál, zatím něco říkat. Bál jsem se, že by tě mohlo vyděsit zjištění, že mám dceru. Chtěl jsem ti to říct, ale trošku později. Chápeš mě?“
„No jo, ale jak to, že ji máš v péči ty? Vždyť většinou se svěřuje matkám, obzvláště takhle malinké děti! Vždyť má sotva čtvrt roku!“
„No ona Simona, Verunku nechtěla od začátku. Podařilo se mi ji přesvědčit, ať nechodí na potrat, ale jakmile porodila a propustili ji z porodnice, dala mi ji a zmizela. Teď ji mám soudně v péči já a pomáhají mi rodiče, z mateřské bych to nezvládal, proto jsem si hned jak to šlo, našel lepší práci. Už víš všechno,“ s poslední větou ji pustil.
„Já… je mi to líto“ Asi jsem neměla… jednat tak zbrkle a nejdříve se tě zeptat, cht…“
„Pšt…“ další slova umlčel dlouhým něžným a přitom vášnivým polibkem.

Obrázok


Po tomto nedorozumění, jím už vše bez problémů klapalo. Dny ubíhaly, Lucy se postupně seznamovala s malou a učila se na státnice. Neměla sebemenší ponětí, co pro ni Lukáš chystá za překvapení. Jeho odtajnění bylo naplánováno na den promoce.

Den D nastal. Lukáš sledoval, jak si jeho láska přebírá diplom a začínal být čím dál nervóznější. Dárek, který pro ni měl, schovával uvnitř saka v náprsní kapse. Doufal, že toto, bude dalším a velikým krokem v jejich vztahu. Vůbec mu nepřekáželo, že jsou spolu pouhé dva a půl měsíce. Měl jasno! Chtěl jí a žádnou jinou! Bylo to poprvé, co měl tento pocit s dívkou, se kterou chodil a doufal, že ona to cítí stejně.

Čekal na ni u vchodu do promoční síně. Lucy se právě loučila s pedagogy a spolužáky, nemohl se dočkat, až ji obejme a políbí. Najednou se oddělila od početné skupiny a směřovala přímo k němu. Lukášovi se začali potit ruce nervozitou, ale konečně mohl udělat to, na co před chvíli myslel, uvěznil její rty v polibku.

Gratuluji ti, slečno bakalářko!“ tvář mu rozjasnil ten nejkrásnější úsměv, který kdy viděla a tentokrát neodolala ona a políbila ho.
„Můžeme jít někam do soukromí? Rád bych ti předal dáreček, co jsem pro tebe přichystal.“
„Ale já už svůj dáreček mám, jsi tu se mnou ty. Více nepotřebuji!“
„Já jsem věděl vždy, že jsi nenáročná, ale stejně ho pro tebe mám, pojď!“ odešli do odlehlejší části budovy, která zaručovala soukromí. Lukáš od Lucy odstoupil na dva kroky a rozpřáhnul ruce.
„Svůj dáreček si budeš muset najít,“ šibalsky se na ni usmál.Obrázok
„Aha a v které části budovy mám začít?“ rozesmáli se, ale Lucy k němu zvědavě přistoupila a začala s pátráním.
„Nene, samá voda! … No, začíná přihořívat!“ jak svou ruku vložila do náprsní kapsy, Lukáš vyslovil: „Hoří!“ zvědavě ji vytáhla a nejdříve otočila, zda na ni není něco napsaného. Lukáš s napětím očekával na její první reakce, když z obálky vytáhla dvě letenky a leták s místem, které pro ně dva vybral.
„Ty jsi nám… já tomu nemůžu uvěřit, ale to přeci… to…“
„Žádní námitky nepřijímám, v práci jsem nám to už zařídil! Jen doufám, že se ti líbí to místo, chtěl jsem tě vzít někde do tepla k moři. Tak jsem si řekl, že Egypt by mohl být to pravé,“ tázavě a lehce nervózně se na ní podíval.
„Líbí? Jestli se mi to líbí? Já nevím co říct, je to fantastické! A… prostě tě miluji!“ šťastná dvojce ještě chvíli setrvala v ústraní, než se rozhodli přidat k oslavě.

Den jejich odjezdu se blížil velice rychle, a i když se Lucy strašně moc těšila, byla zároveň nervózní, ještě s Lukášem nebyli o samotě. Balila se několik dní dopředu, chtěla si být jistá, že na nic nezapomene. Lukáš se pak musel jen ušklíbnout, když její dva pomalu lodní kufříky nakládal do kufru od auta.
„Zlato, ty ses rozhodla zabalit si vše, co vlastníš?“
„Ale to jsou jen základní potřeby! Potřebovala jsem si těch patero bot, přeci někam zabalit.“
„Patero bot? A to si tam chceš otevřít obuvnictví? Vždyť stačí jedny, maximálně dvoje, ne?“
„Je vidět, že jsi muž miláčku! Já prostě potřebuji boty k různým příležitostem. Například na pláž, nemůžu použít stejné boty, co si vezmu na památky, pak…“ další vysvětlení bylo přerušeno jemným polibkem.
„Myslím, že už jsem to pochopil, prostě je potřebuješ!“ oba se potom ještě chvíli smáli.

Do hotelu dorazili až později odpoledne, do večeře se stačili akorát vybalit, ale nechtěli si nechat ujít pláž v první den jejich dovolené.

cz.youtube.com/watch


Bosky a tiše se procházeli po pláži ruku v ruce, když Lukáš přerušil ticho.
„Už jsem se ti zmínil, jak moc tě miluji?“
„Hm… Myslím, že to bylo jednou dvakrát za poslední půl hodinu. Řekla bych, že mě zanedbáváš!“ v ten okamžik, kdy to dořekla, ji Lukáš zastavil a otočil čelem k sobě.
„Asi ti budu muset dokázat jak moc, tě miluji!“ na potvrzení svých slov, uvěznil její ústa v nejkrásnějším polibku, který od něj kdy dostala. Celá se rozechvěla a věděla, že právě nastal ten okamžik, vydat se s tímto mužem dále. Prozkoumat, dosud neprobádané. Vzájemně po sobě toužili a to se odráželo v naléhavosti a intenzitě laskání.

Obrázok


Najednou přestali vnímat šumění moře, zvuk racků. Byli jen ona a on, jedno tělo a jedna duše.

Když po vzájemném vyznání, naplnění nekonečným štěstím leželi vedle sebe, věděli, že našli ten svůj dokonalý protějšek.

Celá dovolená byla krásná, ale i to nejlepší musí jednou skončit. Už zbývalo jen zabalit suvenýry a dárečky, které nakoupili pro rodinu a nejbližší přátelé.

Návrat do reality proběhnul bez větších problémů, jen Lucy trpěla stále únavou a lehkými nevolnostmi. Když to trvalo první tři dny po návratu z Egypta, nepřipisovala tomu důležitost, ale když to neustávalo a naopak často měla pocit větší nevolnosti, začala být lehce nervózní. Potřebovala se, se svou domněnkou někomu svěřit, rozhodla se, že nejlepší bude zavolat přítelkyni Mirce.

Tady máš těhotenský test, musíš ho použít, jinak se té nejistoty nezbavíš.“ ve chvíli, kdy si od ní test Lucy brala, kamarádka ji ještě na moment zastavila.
„Co když to potvrdí?! Co pak? Já vím, že jsi o dítěti už mluvila, ale…“

Kdyby to potvrdil, je jasné co bude pak. Budu mít dítě!“ dál už se k tomuto tématu nehodlala vyjadřovat, dokud test neřekne více.
„Jak dlouho ještě?“ Lucy netrpělivě přecházela sem a tam.
„Ještě zbývá minuta. Uklidni se!“
„Ts… Uklidni! To ti jednou připomenu! Už?“
„Jo právě je to tam tři a půl minuty. Jdeš proto?“
„Ne! Já nemůžu, jdi prosím ty!“
„Dobře, jak chceš. Už to bude.“ Mirka odešla do koupelny a vrátila se s tenoučkým papírkem v ruce. Tázavě zvedla hlavu: „Co tam má být, pokud jsi těhotná?“
„Dvě čárky pozitivní, jedna čárka ne. Tak už mi to prosím řekni!“
„Tak jsi těhotná na dvě čárky!“ nebýt to docela vážná situace, asi by se Lucy rozesmála, ale teď… Nevěděla, zda má být šťastná nebo se obávat co tomu řekne Lukáš a rodina.

Lucy seděla na gauči a pozorovala Lukáše, jak si hraje s malou Verunkou, ten pohled ji naplňoval něhou a radostí, ale zároveň měla stále obavy jak se mu svěřit. Ten si však musel něčeho v její tváři všimnout.
„Lásko, je ti něco? Tváříš se ustaraně!“
„Já, no… jak bych… něco se stalo a… nevím jak to říct…“ Lukáš začínal být celý nesvůj, ještě ji takovou nezažil. Začínal mít docela strach.
„Prosím tě řekni to! Udělal jsem něco? Je to kvůli mně?“ myslel téměř na nejhorší.
„Jak se to vezme. Já jsem se poslední dny necítila úplně ve své kůži, nejdříve mě napadlo, že je to vlivem změny prostředí, ale když to přetrvávalo… zjistila jsem, že to není tím návratem, ale že jsem… jsem těhotná,“ tak a bylo to venku! Teď jen s napětím sledovala reakce svého přítele.
„Ježiši, ty jsi mě ale vyděsila! Já už se lek, že jde o něco špatného! Nebo ty to dítě nechceš?!“ pozorně ji sledoval, zatím co ukládal malou do postýlky.
„To mě ani ve snu nenapadlo! Já měla strach, jak to přijmeš ty. Přeci jen spolu nejsme dlouho a máš Verunku,“ Lukáš si k ní přisednul a pevně, ale něžně objal.
„Nepopírám, že je to trochu překvapení, ale jsem šťastný! Už jsem ti přeci říkal, že tě miluji! Už teď se na miminko těším!“ na potvrzení svých slov ji dlouze políbil. „Teď už musíme vyřešit jen malý problém. Kdy se ke mně nastěhuješ?! Já tě totiž hodlám rozmazlovat a líp mi to půjde, když budeš u mě a navíc, tentokrát chci být u všeho, co se těhotenství a porodu týče!“
„Nerada tě vyvádím z omylu, ale musíme vyřešit ještě jeden velký problém. Moji rodiče…“

Jak Lucy čekala, tak se i stalo. S rodiči, lépe řečeno s mamkou to nedopadlo nejlépe, a tak se prostě sbalila a Lukáš ji přestěhoval k sobě. Byla tomu ráda, cítila se jak v bavlnce. Po těch prvních pár dnech nevolností, už neměla téměř žádné problémy až na různé chutě. Vztah s Lukášem se za poslední týdny ještě upevnil a oba se na miminko těšili den ode dne více. Když poprvé koplo, Lukáš se od té doby neustále dotýkal bříška.

Obrázok


Zbýval měsíc do porodu. Prvorodička, se na děťátko nesmírně těšila, ale zároveň měla strach z neznáma, aby během porodu proběhlo vše bez komplikací. V práci si vzala volno už na začátku týdne, necítila se moc dobře a tak jen doma popolehávala. V neděli ráno, když se probudila, cítila pnutí, které vystřelovalo z břicha do zad a do nohou a po chvíli zase ustalo. Nebylo ji to úplně nejpříjemnější, ale doktor ji před tím varoval, tak si nedělala příliš veliké starosti. Když se však bolest opakovala, začala sledovat hodiny, měřila intervaly a délku jejich trvání. Z knížek, které si přečetla, věděla, že když interval dosáhne k minutě, jde do tuhého.
„Miláčku! Můžeš sem na skok?“
„Ano? Potřebuješ něco?“
„Nejspíš budu potřebovat do porodnice. Myslím, že už je to tady!“ viděla, jak se Lukášovi z tváře vytratila všechna barva.
„Po-porodnice? Už?! Sakra a kde mám klíče od auta?! A kde mám dceru?“ začal po pokoji pobíhat jako splašený.
„Verunka je u tvých rodičů a uklidni se! Hysterický mi moc nepomůžeš! Klíče budou u dveří v misce, teď mi vem jenom noční košili, župan a papuče, zbytek dovezeš později.“ Lucy navzdory porodním bolestem zachovala klid a pomalu kráčela ke dveřím.

V porodnici ještě ležela několik hodin na pokoji. Porodník zkonstatoval, že dítě dnes přijde určitě na svět, ale že má ještě chvíli čas. Kontrakce postupně sílely a ona byla ráda, že ji během nich za ruku drží Lukáš a mezi jednotlivými stahy jí otíral zpocené čelo.
Lukáš byl žíznivý a šel si do automatu pro vodu, jakmile se s kelímkem v ruce vracel k pokoji, viděl, jak Lucy vyvážejí z pokoje.
„Vaše paní už bude rodit, chcete být u porodu?“ Lukáš pobledl ještě více než ráno, když se dozvěděl, že mají jet do porodnice a stěží ze sebe vykoktal odpověď.
„A-a-ano!“
„Ne! Prosím, zůstaň tady. Já bych byla asi nervózní, že mi tam omdlíš!“ Lukáše tato slova překvapila a taky trochu zamrzela, musel však uznat, že na tom něco je. Přecházel po chodbě sem, tam a stále se koukal na hodinky. Trvalo to věčnost, alespoň jemu to tak připadalo. Když už začínal být opravdu hodně nesvůj, otevřely se dveře na sál a z nich vyšla sestra, oznámit šťastnou novinu.

Maminko, máte krásného zdravého chlapečka!“ sestra šla malého umýt, zatím co se rodička unaveně, ale šťastně usmívala.
Chlapečka! V koutku duše doufala, že by to mohl být právě chlapeček, přála si ho jako prvního. Ne že by byla zklamána, kdyby se ji narodila holčička, ale mít prvorozeného syna, bolo jejím tajným přáním už od dětství. S Lukášem se dohodli už na začátku těhotenství, že si pohlaví nenechají odtajnit a nechají se překvapit.
Lukáš, jak krásně ji toto jméno znělo.
Tok jejích myšlenek přerušila sestřička, která ji nesla umytého synka, který svým křikem dával na vědomí celému světu, že se narodil. Byl tak krásný! Z hezky tvarované hlavičky bez vlásků na ni koukaly dvě veliké hnědé oči.
„Ty se maličký neztratíš, budeš se umět ozvat!“ Lucy tekly po tvářích slzy štěstí, velikého štěstí, když svého maličkého tiskla na prsa. Ten jakmile ucítil matčinu náruč a tlukot jejího srdce, pomaloučku ustával v pláči a jeho očička se spokojeně zavírala.


Lucy už ležela v čistém na pokoji, v náruči držela ten svůj poklad a čekala na tatínka malého.

 

Obrázok

Když vstoupil a viděla v jeho tváři tolika něhy a lásky, znovu v ten den plakala štěstím.
„Je ti podobný, asi po tobě bude mít i barvu vlasů!“ oba se začali smát a malý Lukáš vyjeveně koukal na všechny přítomné. Ten velký jakmile se vzpamatoval, viditelně znervózněl a přisednul si k Lucy na postel.
„Já se tě chtěl v den porodu na něco zeptat. Koupil jsem ho už před týdny a od té doby jej mám stále u sebe, abych ten den nepropásnul.“ Lucy netušila, o čem mluví, ale byla stále zvědavější.
„Chtěl… chtěl, bych tě požádat o ruku!“ a z kapsy vytáhnul nádherný prstýnek.




Obrázok




***

Ze říše snů byla vytržena tichým zaklepáním.
„Ale ne, to byl jen sen!“ než se stačila vzpamatovat, dveře šatny se zlehka otevřely a v nich se objevila hlava jedno z číšníků. Byl to ten, v jehož přítomnosti se Lucy cítila nervózně od okamžiku jejich prvního setkání a o němž měla ten neuvěřitelný sen.

„Ahoj, neruším?“

Nebo, že by to sen nebyl… ???

The End

 

Komentáre

Pridať komentár

Prehľad komentárov

prosím

(Luna, 26. 1. 2009 19:29)

velice krásnš píšeš takže jsem našla odvahu a chtěla bych tě požádat jestli by jsi mi řekla jak píšu jsem teprve začátečník, který bude ukončovat základku můj web: www.luna77.estranky.cz

ja som hotová!!!

(Efka, 16. 1. 2009 3:39)

Budem to opakovať stále a dookola: Ja som zo Seviných básní hotová. Fakt! A spojiť nádhernú báseň s pekným príbehom o Lucinom sne... z toho môže vzniknúť len a len labúžo potešenie pre naše oči a myseľ :-) Vďaka za tú "pochúťku" :-) :-)

sevy,

(soraki, 14. 1. 2009 18:54)

moc hezká povídečka, opravdu krásná... nemám slov, opravdu.

jeejoo

(lucka, 14. 1. 2009 18:19)

jejda ten prstinek bol naozaj nadherny...aj ja taky chcem ..:((krasna poviedka

já ti ji

(sevy, 14. 1. 2009 10:14)

napsala strašně ráda! zopakuji tvá slova... bylo mi ctí! :o) dokonce se mi psala i docela lehce, až na básničku, kterou, nebýt nea předělávám dokolečka dokola, doteď :o))) (málem jsem napsala nebýt lea, nevíš čím to?? ;o))) )
a co ty víš... pohybujeme se ve světě magie, třeba jsem určila směr tvých budoucích kroků ;o)